Neučím angličtinu, pomáhám jí konečně porozumět

Pamatuju si velmi dobře pocit z hodin angličtiny... ta nekončící nuda a koukání na hodinky, kdy už bude konec. Není nic nudnějšího než chodit na klasické hodiny angličtiny – takové ty s učebnicí a cvičeními, která se musí všechna vyplnit, a s čekáním, až na mě dojde řada. A proto, když jsem se rozhodovala jít studovat na pedagogickou fakultu, byla jsem si 100 % jistá, že takhle já učit nikdy nebudu.

Také si pamatuji, jak moji spolužáci, zejména DYSLEKTICI nebo ty „TECHNICKÉ, NE ÚPLNĚ JAZYKOVÉ TYPY“, stojí před tabulí, přede všemi ve třídě, a učitel je ztrapní do takové míry, že jim vytvoří blok na angličtinu na celý život. (Znám ten pocit z hodin matematiky – stojím před tabulí a mám v hlavě prázdno a nevím už ani, kolik je jedenkrát nula.)

I po ukončení studia na vysoké škole – obor dějepis, angličtina pro druhý stupeň základní školy – jsem stále v sobě nesla všechny bloky, které my – Češi a obzvláště moje generace – v sobě neseme. Obrovský strach, abych neřekla něco špatně, a strach z toho, že se nebudu moct dostatečně rychle vymačknout. A pak jsem odjela do Spojených států a zjistila, že je to vlastně úplně jinak. Namísto toho, aby lidé reagovali netrpělivě na moji chybnou angličtinu, byli všichni naprosto nadšení, že mluvíme anglicky. Líbil se jim můj přízvuk a zjistila jsem, že konverzace s lidmi vůbec není o tom nedělat chyby, ale o tom, že se domluvíte. Že dojde k dopravení informace a získání informace, a že to je vlastně obrovská zábava. Nikdy se mi za těch asi 15 let, co jsem žila ve Spojených státech a v Londýně, nestalo, že by někdo reagoval na moji nedokonalou angličtinu negativně. Vždycky jsem se setkala jen s upřímným obdivem.

A možná si teď řeknete: no jo, ale ona měla vystudovanou angličtinu… I s vystudovanou angličtinou můžete ze začátku říkat nesmysly – jako třeba moje slavná věta v laundromatu (prádelně) v New Yorku, když jsem požádala paní, která tam pracovala, jestli by mě mohla přebalit. (Can you change me?) Paní se sice velmi pobaveně usmála, ale byla v tom lidská sympatie a pochopení a řekla, že jsem asi chtěla říct, jestli by mě nemohla rozměnit. (Can you give me change?) A díky tomuto mému faux pas jsme se staly kamarádkami. A pokud vám to ještě nestačí: i když už se připravujete na nejvyšší cambridgeskou zkoušku – CPE (Proficiency), stejně můžete říkat nesmysly. Třeba jako já, když jsem pracovala v obchodě s běhacími botami a říkala půl roku svým zákazníkům: „že tahle vestička pomůže udržet vaši mrtvolu v teple“ (This gilet will help you to keep your corpse warm) namísto „tahle vestička vám pomůže udržet váš střed těla v teple“ (This gilet will help you to keep your core warm).

Protože jsem celkem rebelská nátura, nedokážu moc dělat věci, které mě nebaví. Musím přijít na to, jak tu věc dělat, aby mě opravdu bavila. A bylo tomu tak i s angličtinou... kterou jsem se opravdu naučila tak, že jsem si sedla do velkého knihkupectví třeba v Chicagu nebo v Londýně, dala si kafe, přinesla si k tomu hromadu knih a časopisů a hodiny si četla o něčem, co mě doopravdy baví, a sem tam si k tomu vypisovala zajímavá slovíčka a fráze. Stejným způsobem jsem koukala na videa na YouTube nebo na filmy. Prostě to musí být něco, co vás opravdu baví a koukáte na to ne proto, že se učíte jazyk (to je až druhotné), ale hlavně proto, že se chcete dozvědět víc o oblíbeném tématu.

Jazyk je nástroj nesoucí informaci. A když už jsem opravdu musela dělat nějaká ta cvičení – na CPE (Cambridge Proficiency Exam) jich musíte udělat celkem hodně, tak to většinou bylo v mé oblíbené kavárně u oblíbeného kafíčka. Prostě to musí být příjemný zážitek.

Když jsem se vrátila zpět do Čech a začala jsem učit angličtinu jako lektorka, přišla jsem brzy na to, že cesta k tomu, abych mohla svým studentům opravdu efektivně a rychle pomoct pochopit angličtinu a rozmluvit je, určitě nevede skrze nekonečné vyplňování cvičení v učebnicích. A tak nějak intuitivně jsem přišla na svoji metodu Strukturálního mezijazyka, která se mi opravdu velmi osvědčila.

A pokud se bojíte, že se přede mnou budete bát udělat chybu, tak vždycky říkám svým novým studentům, že za těch 11 let, co učím angličtinu, jsem už slyšela vše. Pravděpodobně nemůžete udělat chybu a říct nesmysl, který jsem již neslyšela. Všichni jsme to přežili a k tomu jsme se naučili sami sobě zasmát.